Pozdrav z fronty/aneb Frodo píše (na) Taťáně

Já píši vám - co mohu více? cucat Vám snad střevíce?
Co ještě mohu dodati? snad jen kůži svou vydati
Teď vím, že máte právo sice jak bývají lstivé lasice
mne pohrdáním trestati, i kůži mou si přisáti
leč ještě věřím, nešťastnice, že modřinou to nekončíce
že mne váš milosrdný soud upoutá jak padající silný proud
nemůže přece zavrhnout. ten topořící se a neklidný  náš opraveý mrzout

Já nejdřív mlčeti jsem chtěla;leč erekce vás prozradila 
a věřte: nebyl byste znal ten bystrý to sval
nikdy můj ostýchavý žal, kdy pronikavě až do morku očí sál
kdybych jen stín naděje měla, rád by se uchopil toho odbojného děla
že třeba jednou za týden 
vás u nás na vsi uzřím jen, 
abych vám slůvko mohla říci
a v duchu vaši tvář a hlas, 
než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci... 
Však řekli, že jste samotář. 
Že na vsi nudíte se, víme. 
A my... z nás věru nejde zář, 
třebaže ze srdce vás ctíme.

Proč jenom, proč jste přišel k nám?
Já v žalu opuštěné vsi té
bych neznala vás, jak vás znám,
ba ani žal, jejž pochopíte.
Mé zármutky, v tmách duše skryté,
by smířil čas, pak (kdož to ví?)
bych zadala se mužovi
a byla mu i věrnou ženou 
i ctnostnou matkou usmířenou.

 Jiného?... Ne již. V světě ráda 
nikoho nemohu mít já. 
Tak si to prozřetelnost žádá... 
Tak chtějí nebesa: Jsem tvá. 
Můj celý život mi tě slíbil, 
tys musel, musel přijíti. 
Tys ten, jenž Bohem seslán mi byl 
až do hrobu mě chrániti... 
Byls vidinou mých nočních snění, 
už drahý mi, když nezřený, 
tvůj zrak mě mučil plameny, 
tvůj hlas zněl v touhy rozeznění 
— a nebyl to jen sen — jak zvon!
 Jen vstoupil jsi, už jsem tě znala, 
a ztrnulá jsem, tvář mi vzplála, 
hlas nitra řekl mi: Toť on ! 
Och, ano... Já tě slýchávala, 
tys tiše se mnou rozmlouval, 
když chudákům jsem pomáhala 
i když jsem v prosbách klekávala 
za zmatené své duše žal. 
Zda tys to, přízraku můj milý, 
se do světnice v oné chvíli 
průzračnou nocí nesnesl,
nepostál tiše nad pelestí?
A slova naděje a štěstí
zdas v útěchu mi nehlesl?
Kdo jsi? Můj anděl ochranitel?
Či úskočný můj pokušitel?
Viď, zbavíš mě mých zmatků těch?
Snad je to klam, jenž svými stíny
v mou nezkušenou duši leh!
A mně je souzen osud jiný...
Děj se, co děj! Já osud svůj
dnes do rukou tvých svěřuji ti.
Modlím se k tobě: Při mně stůj,
mé slzy v dlaně tvé se řítí...
A uvaž: já zde sama jsem,
a nikdo mi tu rady nedá.
A musím zahynouti, běda,
i se svým němým úžasem.
I čekám tě. Přijď, vytoužený.
Buď lásku najevo mi dej,
či těžké sny mé zpřetrhej,
ať stihne mě trest zasloužený!

I končím! Hrůzno mi číst psaní... 
Já studem, strachy umírám... 
Však vím, že vaše čest mě chrání, 
a směle svěřuji se vám..."